WELCOME

Rozhovor s Danielem Radclifem.

Momentálně máte pauzu mezi natáčením dvou filmů. Co děláte, když nenatáčíte a nebo nejste ve škole?
No, moc času nemám! Před několika týdny jsem se začal učit na zkoušky, takže teď trávím volné chvíle nad dějinami - sjednocováním Itálie na přelomu 19. století a takové ty věci. Takže se rozhodně nenudím. A jinak... o prázdninách jsem třeba jel na hudební festival v Readingu, což bylo vynikající.

Byl jste tam pod stanem?
Zase tak pravověrný tramp nejsem. Před rokem se tam takhle vydali mí kamarádi a někdo jim dokonale vybílil stany. Na místě, kde by stál můj, by pravděpodobně bylo velmi, velmi rušno. Jeden z mým kamarádů mi řekl, že by se mohlo provalit, kdo ve stanu spí, a to by teprve byl problém. Byl jsem v jednom místním hotelu, ve kterém podle šuškandy měly být ubytovány všechny vystupující kapely, jenže jsem nakonec na žádnou nenarazil. Trochu mě to zklamalo.

Změnilo se něco zásadního, když se k sérii Harry Potter dostal první britský režisér Mike Newell?
Ano, změnilo. Rozumí tomuhle světu internátních škol, protože do jedné z nich chodil. Možná to nebyly Bradavice, ale jistě vypadaly podobně. Vyrůstal v nich. Bylo skvělé mít britského režiséra.

Producent David Heyman řekl, že cítí, že Mike Newell do filmu vnesl více humoru, než by tam zřejmě vnesli jiní režiséři. Myslíte, že jste v určitých aspektech dělali spíše komediální film?
Myslím, že jsme to tak museli udělat, protože některé pasáže jsou až příliš temné a opravdu děsivé. Některé scény ve filmu jsou rozhodně humorné - ačkoli já sám bych vzhledem ke své postavě asi jen stěží našel něco, co by bylo děláno pro záměrný legrační efekt. Je však pravda, že když se zpětně dívám na scény, ve kterých jsem, směji se. Ve scéně v Homework Club si Rupert a já povídáme o tom, jak si sehnat partnerku na Vánoční ples. Na tomhle místě určeném k soustředění by se lidé spolu neměli bavit, takže se z ničeho nic za našimi zády vynoří profesor Snape a uhodí nás přes zátylek knihami. Není to nic zvláštního, ale má to legrační vyznění. Mike to přirovnal k filmu Velký útěk. My kopeme tunel a Alan Rickman je nacista, který nás chce nachytat při činu. To je podstatou té scény.

Zdá se vám, že každý další film ze série je pro vás větší výzvou? Nejenže musíte ve filmu hrát, ale zároveň se stále zlepšovat.
To je pravda, musíte být stále lepší. Chci se stále zlepšovat, protože kdyby tomu tak nebylo, možná stal příliš spokojený sám se sebou. A když jste se sebou příliš spokojení, podáváte špatné výkony. V určitém slova smyslu je to těžší. Třeba v tom, že si uvědomujete, jak obrovský projekt to je. Jsme si vědomi zodpovědnosti a velikosti očekávání, které se s tím pojí. Teď si to uvědomuji ještě více než kdysi. Myslím, že to částečně souvisí i s dospíváním - víte, že se na vás lidé víc dívají a vy chcete podat ten nejlepší možný výkon. Teď už se na placu cítím mnohem lépe, než dříve, a jsem s postavou Harryho sžitější, protože ho lépe znám. Takže ještě jednou zopakuji odpověď na vaši otázku: ano, je to těžší, ale jsou zde jisté věci, které celé to napětí vyrovnávají.

Vezmeme-li v úvahu povahu čtvrté knihy, byl pro vás film náročnější na fyzičku? Musel jste hrát pod vodou, že ano?
Ano, fyzicky to bylo velmi náročné. Osobně však pro mě byl nejnáročnější souboj s drakem, protože ve filmu jdeme ve zpodobení této scény dál, než je tomu v knize, kde spadnu z koštěte a začnu sjíždět po střeše. Během natáčení jsem tuhle jízdu po střeše dělal několikrát za sebou, částečně jsem byl jištěn pružným lanem zakotveným ve stropě, padal jsem a přistál na zemi. Bylo to dost děsivé, protože ve skutečnosti to byl volný pád ze dvaceti metrů, který trval tak dvě a půl vteřiny, možná dokonce méně. Bylo to opravdu šílené. Nebudu vám tu nalhávat, že jsem neměl strach. Měl jsem - a velký. Ale dopadlo to dobře, takže i když budou v kině sedět lidé, kteří si pomyslí "To by mě zajímalo, jestli to byl kaskadér a pak mu jen počítačem nasadili Harryho obličej", budu vědět, že jsem to byl opravdu já. Na úplném začátku jsem měl strach, ale tak po pěti šesti záběrech se mi to začalo líbit. Tahle část byla pro mě fyzicky asi nenáročnější. Tohle tedy byla největší fyzická výzva, ale největší psychickou výzvou byla Harryho konfrontace se samotným Voldemortem na konci filmu. Tahle scéna je zároveň fyzická i emocionální, protože Harry se setkává s postavou, která zabila jeho rodiče, a kterou i sám Harry chce zabít.

Byla to po herecké stránce ta nejtěžší scéna celé dosavadní série?
Rozhodně. Ještě jsem ji neviděl sestříhanou vcelku - já se na natočený materiál nikdy nedívám - takže nevím, jak vypadá, ale doufám, že to bude v pohodě. Jsem trochu nervózní, protože právě k této konfrontaci celé čtyři filmy směřují. Nicméně Ralph Fiennes je jako Voldemort naprosto dokonalý. Kdybych to náhodu nezvládl, jsem přesvědčen, že scénu zachrání. To je alespoň můj plán.

Stál jste i před další výzvou - naučit se kvůli plesové scéně tancovat...
Jó, jo, tahle scéna byla taky těžká. Až budete v kině, všimněte si, že nikdy neuvidíte moje nohy, vždy jsem tam jen od pasu nahoru. Byl jsem totiž docela dost znevýhodněn. Všichni ostatní měli na nácvik tanečních kreací tak tři týdny. Zatímco já točil náročné scény s "Pošukem" Moodym, oni se učili tancům a zkoušeli si je pořád dokola. Já se v úhrnu tanci neučil déle než tři hodiny. Takže tak po šesti sedmi krocích jde celé mé umění do kytek. Tancoval jsem s fantastickou dívkou jménem Shefali, která ve filmu hraje postavu Parvati Patil. Dívka, která ve filmu hraje její sestru Afshan je ve skutečnosti jednou z mých nejlepších kamarádek. Shefali byla skvělá, při tancování si však také užila svoje. Ona a Afshan hrají sestry, jenže Afshan je mnohem vyšší, takže Shefali dali vysoké podpatky. Takže najednou se ve scéně objevuje někdo, kdo nezvládá koordinovat své pohyby - já - a někdo, kdo je na masivních podpatcích. A teď se pokuste vytvořit dokonalý taneční pár! Nebylo to snadné, ale nakonec jsme se naučili, jak zahrát, že jsme vlastně skvělí tanečníci, a dost jsme si to užili a hodně se u toho nasmáli. Technicky vzato bych měl být skvělým tanečníkem, protož oba moji rodiče byli v mládí reprezentanty v tanci, jenže jak se zdá, tyhle geny jednu generaci přeskočily.

V novém dílu série Harry Potter je spousta nových postav spolužáků, jako například Katie, která hraje Cho Changovou. Očekávalo se od vás, že jim jako veterán na placu řeknete, jak na to?
(smích) Vidíte, já o sobě nikdy nesmýšlel jako o veteránovi! Ale Mike skvěle vedl naše rychlokurzy herectví. Slezli jsme se do jedné místnosti a tam jsme zkoušeli, improvizovali a tak dále. Bylo to pro nás nové. Na tom všem bylo skvělé právě to, že ať už tomu věříte nebo ne, nikdo z nás před tím ještě s improvizací neměl zkušenost. Na placu byli nováčci jako Clémence Poésy, Katie Leung, Stan Ianevski se všemi těmi, kteří si prošli předchozími filmy. S naším skvělým učitelem dramatiky, Benem, jsme si vyzkoušeli vše potřebné. Asi tak tři týdny před samotným začátkem natáčení. Nejenže jsme měli čas a prostor trochu se seznámit, ale najednou jsme měli všichni stejnou startovní pozici. Prostě nás první den dali dohromady a museli jsme se seznámit a hrát. Doufám, že nováčci se s námi cítili dobře a že pak na placu nezažívali tolik trapných situací.

Prošli si nováčci nějakou ceremonií, která jim dala právo být s vámi mazáky?
(smích) Ne, ne, nic takového. Vše proběhlo naprosto v pohodě. Opravdu. Myslím, že nám svou přítomností velmi pomohli. Když jsou s vámi nováčci, je to podobné jako když máte nového režiséra, což vás neustále udržuje vyladěné a čerstvé. Myslím, že to celé bylo velmi tvůrčí setkání.

Ještě vás s Rupertem Grintem (Ron Weasley) baví dělat vaše proslavené lumpárny a nebo už jste z toho vyrostli?
Není to ani tak tím, že bychom vyzráli, ale donutila nás k tomu škola života! Každý máme své vlastní projekty, do kterých investujeme spoustu energie. Zrovna včera mi někdo říkal, že Rupert dělal film, který se týká té skládačky Lego. To bych opravdu rád viděl.


Víte, o čem ten film je?
Netuším. Možná je to něco jako Harry Potter ve světě Lega. Lego už vyrábí skládačku Harry Potter, takže by to mohlo být něco na ten způsob. Vzpomínám si, že během natáčení třetího filmu jsme si krabic postavili hřiště na minigolf. Ale to už je dávno. Nevzpomínám si, že bychom během natáčení tohoto filmu dělali nějaké lumpárny.

Nutí vás tvrdě pracovat...
Přesně tak to je! Až tady spolu skončíme, měl byste zavolat do kanceláře producenta Davida Heymana a říci mu: "Vy jste Danielovi neumožnil hrát v tom Lego-filmu. Jak se opovažujete?"

Čím se tento film liší od jiných v sérii Harry Potter? Čím je unikátní?
Je to první z potterovských filmů, kde se Harry začíná zajímat o dívky a vše, co s tím souvisí. U každého nového dílu také říkáme, že je temnější než ten předchozí, v tomto případě je to dokonce dáno už tím, že v Americe získal přístupnost až od třinácti, protože je mnohem temnější a děsivější.

Mě jste při samotném natáčení pocit „ty jo, tohle je mnohem silnější než cokoliv, co jsem dosud hrál"?
Neměl jsem přesně tenhle pocit, který popisujete, ale problesklo mi „Jestliže do toho teď jdeme co do temnoty tak naplno, kde asi skončíme u posledního filmu. Přece nepustí do kin film, na který bude moci zajít jen pár vyvolených dospělých?" Jsem velmi potěšen, že se temnotu příběhu nesnažili nějak uměle prosvětlit. Včera jsem nahrával nějaké dialogy a viděl jsem kousek poslední scény, protože postprodukce se chýlí ke konci, a mě napadlo: „To je dobře, že to nechali tak temné". Vypadá to opravdu skvěle. Dále mě také zaujaly vztahy mezi Harrym, Ronem a Hermionou. Harry a Ron se vážně pohádali a i mezi Ronem a Hermionou vládne napětí. V tomto bodě už všichni víme, že v sobě mají zalíbení - a zjišťují to i oni sami, jenže si to ještě nechtějí říci. Je to jako ta typicky emblematická scéna ve westernu, kdy proti sobě stojí dva pistolníci. Myslím, že tím nejsilnějším místem ve čtvrtém filmu je Harryho a Ronova hádka.

Zanedlouho započnete své pravidelné kolečko premiér a interview. Co děláte, abyste se při všem tom obdivu ječícího davu udržel při zemi?
Nevím, co bych vám na to řekl. Je to naprosto nevědomé. Není to tak, že bych si každý večer sednul, mluvil k sobě a snažil se nebýt arogantním spratkem. Myslím, že hodně toho jde na vrub mých rodičů, kteří jsou velmi hodní a nechtějí, abych byl arogantní a myslel si o sobě kdovíco. Mimo to, já sám bych takovým nikdy nechtěl být, protože zrovna tohle u ostatních odsuzuji a sám se s tím musím vypořádat. Asi bych si na to nikdy nezvykl, je to totiž dost bizarní zkušenost.

Máte vůbec čas uvědomit si měřítka celého projektu?
(smích). Ne, nemám, ale udělám si na to čas. Nikdy jsem o tom nepřemýšlel. Musím říci, že samotné premiéry nejsou zrovna mými oblíbenými částmi celého tvůrčího procesu. Miluji samotné natáčení. Kdybych chodil na spousty premiér - nejen těch od potterovských filmů - asi by to bylo jiné a zvykl bych si na to. Jenže já si na to po pravdě řečeno nechci zvykat, protože ten pocit je přespříliš krásný, než abych dopustil, že by mi zevšedněl. Dokážu si představit ten pocit, který musí zažívat členové hudebních skupin, kdy na velkých festivalech kráčí po pódiu, všichni jim aplaudují, jakkoli ještě ani nezačali hrát. V mém případě ještě neviděli film a už tleskají. Máte pravdu v tom, že mám pocit zadostiučinění. Zvláště pak když natáčíte potterovský film, jste na placu tak deset měsíců, spíše však jedenáct až dvanáct. Je skvělé, že lidé přijdou, tleskají a smějí se na vás, což ve vás vyvolává pocit, že jste udělali něco víc, než jste opravdu udělali. Doufám, že mi to nikdy nezevšední.

Zdá se vám, že se fanoušci mění a nebo stárnou spolu s vámi?
Přesně tak, stárnou. Je to skvělé, protože to samé platí i pro knihy. Když vyšly první knihy, bylo jejich fanouškům tak jedenáct - a dnes jsou skoro dospělí. S filmy je to dost podobné, jejich divákům bylo tak jako mně, což znamená deset nebo jedenáct. A dnes je jim také šestnáct. Takže ti, kdo je kdysi začínali číst, už dospěli. Ale určitě se během let knihy začaly líbit i dalším čtenářům, které nechytila první vlna. S tím, jak jsou filmy temnější, roste i věkový průměr. Myslím, že na počátku bylo spoustu těch, kterým se filmy nelíbily, protože si říkali, že jsou pro děti. Jenže teď, když příběhy potemněly, si říkají:"Tohle se mi začíná líbit". Během posledních několika let si Harry Potter vydobyl kultovní status. Nevím, jak k tomu došlo, ale jsem rád, že se tak stalo. Samozřejmě si to nemyslí každý, ale jsem rád, že na to postupně přichází stále více lidí.

Vyšlé knihy jsou k filmům uvedeným do kin trochu v předstihu. Není to pro vás neříjemné? Knihy jsou vydány, vy si je čtete. Nenapadne vás něco ve smyslu "Tak za rok to budu hrát"?
Míníte tím něco jako "Vyšla šestá kniha, kdyby se moc nepodařila, musel bych v tom hrát?". Nevím. Jenže já knihu četl a moc se mi líbila. Myslím, že byla skvělá. Není na tom nic nepříjemného. Právě naopak, je to skvělé. A už se těším, až se do ní pustím. Není to jako seznam nepříjemných povinností, které si trpně odškrtáváte.