Mona lisa
Schylovalo se k dešti.
Unaveně sklopila oči k hrnku s kávou a zoufale hledala pomoc v opuštěné
kavárně. Nějaký záchytný bod. Jakýkoliv. Jediné co našla, byl kluk s
holkou u malého stolku v rohu a servírka za barem. To jí náladu
nezvedlo, ani trochu.
Kafe stydlo a skořicová pěna navrchu opadávala. Nezaujatě ponořila lžičku do hrnku a začala pravidelně kroužit zápěstím.
Už odmítala zoufale bloumat očima po skoro prázdném podniku, koukala se raději na zaprášenou ulici.
Bavilo ji pozorovat lidskou povrchnost na nožičkách. Byli tak směšní.
Trochu se pousmála. Nejvíc jí ale iritovaly ty odporné zamilované páry.
Jak typické. Všechny byly stejné. Ona krátká sukně, drdol. On kraťasy,
letní košile. Kolem kavárny jich za to dopoledne prošlo hned několik.
Jen je pozorovalo. Nedala na sobě nic znát. Snad jen lehký posměšek jí
hrál na ústech.
Proč? Nevěděla. Snad jí přišlo vtipné, jak se lidé párují, a že když má
člověk svůj protějšek, cítí se šťastný. Ani neví proč, ale dosáhl
něčeho co se sluší a patří. Jak povrchní. Samá konvence a stereotyp
Musela se tomu smát. Ti lidé jí prostě nepřišli být normální. Nebo
možná naopak ona nebyla normální, v tom si nebyla zas tak úplně jistá.
Seděla v kavárně v zapadlé uličce. Servírka si dělala třetí kafe a
kouřila pátou cigaretu. Když mladý pár zpozoroval pobaveně se tvářící
dívku, kluk nechal na stolečku stokorunu a rychle zmizeli ve městě.
Znovu se pousmála.
Chodila do té kavárny každý den. Každý den nechávala stydnout kafe.
Každý den s potěšením pozorovala, jak v místnosti plné židlí a stolků
zůstává jen ona a servírka, které jsou všichni lhostejní.
Čím to bylo? Nevěděla. Ale ráda to všechno pozorovala a ráda se tomu smála.
Mohla by být modelkou malíře z ulice, mohla by být druhou Monou Lisou.
Její úsměv, její potutelný výraz na tváři. Jí ho nikdo nevmaloval.
Proč jí tedy nikdo nevzal za svůj umělecký vzor? Podnět? Nikdo se
nechtěl zdržovat v její přítomnosti, byla považována za blázna.
Dívka v kavárně.
Blázen.
Nikdo jí neodporoval.
Ta bláznivá holka.