Jdi na obsah Jdi na menu
 


ztraceny v čase

6. 6. 2007

Klára otevřela oči. Venku již jistě svítilo slunce a možná bylo poledne. Jí to však nevadilo. Po včerejším plese byla tak unavená, že by spala klidně ještě déle. Na oknech visely těžké závěsy a tak do pokoje nepronikalo téměř žádné světlo. Klára se opět zavrtala do peřin a chtěla znovu usnout. Málem by se jí to podařilo, kdyby nezaslechla bušení na dveře. Bezmyšlenkovitě odpověděla dála a chtěla znovu spát. Bohužel měla smůlu. Do dveří vtrhly její dvě nejlepší kamarádky Andy a Monika. Obě už byly oblečeny do lehkých šatů a obě měly úsměv na tváři. Vypadaly tak odpočatě a vyspale, kdyby to bylo možné, hádala by Klára, že musely usnout minimálně pět hodin před ní.
,,Tak vstávej ty lenochu!“ Rozkřikla se Andy. I když by to nikdo neřekl byla z nich největší ranní ptáče. Monika si moc dobře vzpomínala jak jí o víkendu chodily esemesky třeba i o půl osmé ráno. Od té doby si raději nechávala vypnuté vyzvánění. Ale to sem teď nepatří.
,,Nechte mě.“ zamumlala nevrle Klára a přikryla si hlavu polštářem.
,,No tak, pojď musíme to tu dneska prozkoumat, půjčíme si koně a zajedeme se podívat, jak to tu vypadá. Nikdo dneska není doma, jen sluhové.“ Oznámila Monika.
,,Jak je to možné?“ zbystřila Klára a na okamžik se nadzvedla na loktech.
,,Nó, tak to ti nepovím, prostě nám dneska Jean u snídaně oznámil, že nás pozdravují a že se k večeru objeví.“ vysvětlovala Andy a vešla do pokoje. Doteď totiž stály mezi dveřmi.
,,Chápeš to, teď nemůžeš spát, když máme takovou volnost.“ pověděla radostně Monika.
,,No jo, ale co když nás bude někdo hlídat, přece víš, že jsme ještě před necelým týdnem seděly v base. Za tři dny ti nikdo věřit nezačne!“ protestovala Klára, která by stále dala přednost posteli před tím, aby se někde „proháněla“ na koni. Znovu zavřela oči. Teď už to však nemělo cenu. Už totiž byla úplně vzhůru. A i kdyby ne, vydatně ji v tom pomohly obě kamarádky. Monika roztáhla závěsy a Andy ji čapla za kotník a snažila se jí z postele vytáhnout. Když pak ještě požádala o pomoc Moniku, rozhodla se Klára, že vstane raději sama.
,,No dobře vy dvě.“ Řekla nasupeně, když byla konečně venku z postele.,,Máte co jste chtěly, ale teď ven!“ zavelela přísně a napřaženým ukazováčkem zamířila ke dveřím. Opravdu vypadala velmi přesvědčivě, takže oběma kamarádkám na chvíli strnul úsměv na tváři. ,,Chci se převlíknout.“ dodala pak se smíchem, když už déle nevydržela koukat na Moniku a Andy.
Obě se hned vzpamatovaly a zamířily ke dveřím cestou ještě utrousily nějakou poznámku, ale nezlobily se.
Klára tedy nakoukla do skříně. Objevila tam jednu vcelku slušivé šaty. Vypadaly trochu jako výstřední model dnešní doby, ale tehdy to bylo úplně normální. Rychle se oblékla a vyšla na chodbu. Tam čekaly Monika s Andy.
,,Kláro, dostaly jsme takový nápad, najdeme nějakou řeku a půjdeme se vykoupat, vždyť víš jaké to je v téhle době.“ poznamenala kriticky Monika.,,Na týdenní hygienu jim stačí litr a půl vody.“ poznamenala.
,,Jo, přesně tak. Těš se.“ přidala se Andy.
,,Co se vám dvěma dneska stalo?“ ptala se Klára s podivem. Na víc se nezmohla. Připadalo ji že se její kamarádky musely zbláznit.
,,Proboha nic, ale už jsme se tři dny nekoupaly! To je děs!“ vysvětlila až s převelkým „nadšením“ Andy.
,,Mě to teda vadí.“ řekla Monika.
,,Ježíši a mě snad ne?!“ rozkřikla se Klára. Připadala si totiž, že ji kamarádky považují minimálně za nějakou špindíru ,,Tak už pojďte.“ dodala pak.
Všechny tři se tedy rychlým krokem vydaly ven. Seběhly po schodech a zamířily ven.
Zanedlouho se jim podařilo získat tři koně, dokonce jim je i osedlali. Pak už nebylo zbytí. Všechny tři se vydrápaly do sedla a vydaly se krokem někam pryč. Na nic rychlejšího se zatím necítily. Byly vůbec rády, že jednou alespoň tam, kam chtěly ony. Přecejen jim zprvu dalo práci koně přimět vůbec k pohybu. Pak už to však šlo dobře. Za chvíli se ocitly v lese a tam pokračovaly po úzké pěšince. Asi pět minut si užívaly chladivého lesního prostředí. Přibližně za tuhle dobu totiž objevily skvělé místo. Bylo to malé lesní jezero. Dalo by se říct, že to spíš byla přerostlá louže. Zdání však klamalo. To co viděly nebylo všechno. Jezero bylo totiž tak důkladně obrostlé stromy, že by se dalo téměř říct, že tam není. Kdyby nepřijely po té malé pěšince, docela jistě by ho minuly. Teď tu však byly a nic jim nebránilo v tom, aby se okoupaly. Monika seskočila z koně a ponořila do vody ruku.
,,Zdá se, že je to celkem teplé.“ konstatovala.
,,Tak pojďte, přivážeme koně semhle k těm stromům.“ navrhla Andy. Všechny tedy sesedly a přivázaly koně byl to kousek, kde rostla tráva, takže se koně mohli i napást.
Holky se koupaly celkem dlouho, voda totiž byla příjemná a teplá. Slunce teď hodně hřálo, bylo zrovna poledne. Všechny tři vydržely ve vodě téměř hodinu. Nakonec vystoupily na břeh. Chvíli se nechaly sluncem sušit, ale zanedlouho je to přestalo bavit a tak se rozhodly že se už oblečou. A dobře udělaly. Za chvíli totiž zaslechly střelbu a necelou minutu na to z lesa, který rostl kolem jezera, vyrazil jelen. Vážně opravdu obrovský s krásným a velkým parožím. Takový se dnes nevidí. A ve volné přírodě teprve ne. Bohužel měl jelen smůlu. Z tohohle místa nebyla téměř žádná naděje na únik. Zvíře se chvíli zmateně rozhlíželo kolem. Netrvalo to však dlouho a jelen se rozběhl směrem k vyjeveným holkám. V mžiku kolem nich proběhl a utekl cestou, kterou dívky prve přijely. Chvíli na to z lesa vyběhli psi. Vypadali opravdu zuřivě. Vážně to bylo nepříjemné, ocitnout se v takové situaci. Také s vědomím, že se v téhle době psi jen těžko očkovali proti vzteklině. Naštěstí si jich nevšímali a začali kolem sebe čmuchat. Zjevně hledali jelenovu stopu. Za další chvíli z lesa vyjeli i původci toho všeho. Lovci. Zdálo se, že to trvalo věčnost, ale ve skutečnosti se lovci ukázali asi minutu po jelenovi. Zprvu si holek nevšimli, ale to se zanedlouho změnilo.
,,Hej, vy tam, neviděly jste tu běžet jelena?“ zavolal jeden. Zřejmě to byl lovčí, tedy podle toho jak na ně zavolal. Rázem však byl pokřikování zastaven. Ten, kdo měl na svědomí ukončení tohoto „rozhovoru“ vypadal jako šlechtic. Kdo jiný by taky jezdil na hony s tak velkou družinou že? Dotyčný pobídl koně směrem k holkám a poté hbitě seskočil.
,,Omlouvám se za svého lovčího dámy, ale jak předpokládám, on se nikdy s žádnou dámou nesetkal a tak neví jak se k nim má správně chovat.“ Zakončil strojeným úsměvem.
Klára povytáhla jedno obočí a znechuceně se na něj podívala. On s největší pravděpodobností tento ironický pohled nezachytil a dál se usmíval od ucha k uchu.
,,Promiňte, nemáte náhodou nějaké zdravotní problémy?“ zeptala se je Andy.
Šlechticův úsměv najednou strnul, Andy se zřejmě trefila na jeho slabé místo.
,,C-co? Pročpak? Mám někde nějakou vyrážku, nebo vypadám nemocně??Ó proboha zapřísahám Vás, řekněte mi to jinak musím zavolat svého lékaře...“ podivný šlechtic se začal otáčet a prohlížet se ze všech možných stran a úhlů. Při jeho počínaní nešlo dělat jinak, než se začít strašně smát.
,,Ne, tak jsem to nemyslela.“ snažila se šlechtice uklidnit Andy. ,,Já jen, že jste se tak divně...“ nedořekla to.
,,Takže vážně, nejsem nemocen? Jste si jistá?“ Ustal ten potrhlý muž ve svém počínání.
,,Ale ano, jen žertovala.“ přidala se Klára. ,,Jste zdravý jako ryba!“ dodala radostně a snažila se aby to znělo co nejvíc přesvědčivě.
,,To jsem rád.“ oddechl si. ,,Málem bych si myslel, že umírám. Ta horkost, která mě polila...“ pak pokračoval asi deset minut ve výčtu svých pocitů:,,Málem bych se zapomněl představit, jmenuji se ehm, no...Josephín Evelín du Gorulkovarestan.“ vysoukal ze sebe.
,,Prosím? Mohl byste mi to hláskovat, je to velmi složité jméno.“ dožadovala se Andy.
,,No... víte je to tak... J-O-S...“ začal.
,,Ale né, to jsme pochopily, my, my jsme myslely to … no ten váš statek. Nebo na čem to bydlíte.“ přidala se Klára.
,,No, to bych samozřejmě mohl, jistě, je to G-O-R-cosi...hmmm. Počkejte.“ šlechtic se podrbal na hlavě. Andy se na něj podívala a spatřila divnou věc. Zprvu si myslela, že má asi halucinace, ale pak si řekla, že snad není blázen. To, co viděla si hodlala trochu více prohlédnout a prozkoumat.
,,No, vidím, že sám nevíte, jak se jmenujete.“ prohlásila Klára.
,,Ale...“ snažil se muž bránit.
,,Zajisté víte, jak se jmenujete, jen si to nemůžete rozpomenout že?“ usmála se Andy na Josephína.
,,Přesně tak, vy jste ale bystrá.“oddechl si neskrývaně Josephín.,,Tak když dovolíte...“
,,Ale no tak, přece se nebudeme loučit tak náhle.“ zahlaholila Andy. ,,Mohu vás zítra pozvat na čaj?“ oznámila vesele.
,,Aha, abyste věděla, nejsem zrovna moc...“ snažil se Josephín vykroutit.
,,Ale no tak, přeci neodmítnete pozvání... Je to jen kousek odtud... zajisté ten zámek znáte, zámek la Chartaes.“ nenechala Andy Josephína domluvit. Potom na něho ještě radostně zamrkala.
,,Máte pravdu, to bych byl nevychovanec, kdybych nepřijal pozvání tak milé dámy.“ odpověděl Josephín a opět se strojeně usmál.
,,Jsme tedy domluveni. Jakmile se zítra na la Chartaes objevíte, ptejte se po mademoiselle Anje d'Anquish. Všichni mě tam znají.“ udílela Andy sebevědomě instrukce.
,,Ano, to se dá lehce zapamatovat, takže jsme domluveni, co říkáte dvou hodinám odpoledne?“ zeptal se šlechtic ale nenechal Andy ani vteřinu na odpověď. ,,Takže ano, jsme domluveni.“ hbitě vyskočil na koně a zamával kloboukem, který si právě sundal z hlavy. ,,Nashledanou.“ pobídl koně směrem ke své družině a zavelel k odjezdu.
Všechny tři holky ještě trochu ochromeny Josephínovou rychlou akcí se vzpamatovaly.
,,Proč jsi ho tam proboha zvala?“ zeptala se udiveně Klára. ,,Není to tvůj zámek a vůbec...“ začala
,,Hele, já k tomu mám pádné důvody drahé děvče.“ obořila se na ni Andy.,,Pojďte, pojedeme někam jinam.“ navrhla. Odvázala koně od stromu, vyškrábala se do sedla a rozjela se krokem zpět po stejné cestě, jakou sem přijeli. Monika a Klára ji následovaly. Zanedlouho se objevily opět nadohled la Chartaes. Nezamířily však na zámek, ale opačným směrem, po louce, která byla právě v plném květu. Andy už vypadala zase normálně a vůbec ji nevadilo, že se dokonce dostala do cvalu. Chtěla to zkusit ta tady bylo takové vhodné místo. Monika s Klárou ji následovaly stejným tempem. Klářin koník však byl malinkou soutěživý a tak se stalo, že malinko zrychlil a zanedlouho už jela na stejné úrovni jako Andy. Monika na tom ovšem byla hůř. Měla takovou menší alergii a jakmile se kolem ní rozvířil pyl, začaly ji slzet oči a téct z nosu. I když to znamenalo veliké úsilí, zastavila koně a dívala se dál za uhánějící Andy a Klárou. Když viděla, že by se ji mohly jen tak lehce ztratit, pobídla koně do klusu a zamířila za nimi. Ujela asi kilometr, když je našla. Všichni čtyři (i koně) byli celí uřícení, a Klára s Andy se vesele smály.
,,To byla jízda co?“ radovala se Andy. ,, představ si, že jsem na konci jela i tryskem. Sice jsem se bála, že málem spadnu, ale nic se nestalo!“ oznamovala Monice, která se dostavila už pouze krokem.
,,To mám radost.“ odpověděla mdle Monika.
,,Copak ti je?“ zeptala se Klára, když ji spatřila.
,,Ale nic, jen taková malá senná rýma, za chvilku to přejde, naštěstí nejsem alergická jako moje mamka nebo teta.“ odpověděla.
Všechny tři si ještě chvilku dopřály oddech a pak už hurá zpátky. Tentokrát jely pomalu.
Na své vyjížďce strávily asi dvě hodiny. Jakmile odvedly koně do stáje, zjistily, že mají veliký hlad. Proto hned jak vkročily do zámku, jejich kroky mířily do jídelny. Tam už k jejich velkému překvapení čekal oběd.
Snědly skoro všechno. Potom se vydaly nahoru, ale nikoli do svých pokojů, rozhodly se, že si to tu trošku prozkoumají, když tu dneska nikdo není, nemá jim kdo vynadat a to se jim zamlouvalo. Nejprve se rozhodly, že prozkoumají hned první pokoj na chodbě. Nikdy tam nebyly a teď měly jedinečnou příležitost.
Klára vzala za kliku, ale... dveře byly zamčené.
,,Tak myslím, že se sem asi nepodíváme.“ řekla sklesle Klára.
,,To je jedno. Pojďte se podívat jinam.“ Navrhla Andy.
Celý den strávily tím, že se poflakovaly po zámku a velmi se nudily.
,,To je otrava.“ prohlásila Andy.
,,To souhlasím, vždyť já se nudím i doma o víkendu a to máme televizi počítač a bůhví co ještě.“ přidala se Monika.
,,Tak pojďte něco dělat.“ Navrhla Klára.
,,Ale co?“ zeptaly se holky téměř zároveň.
,,Tak pojďte třeba na procházku, alespoň se trochu unavíme a můžeme si pokecat. Souhlas?“ Dokončila svůj návrh.
,,Tak jo.“ souhlasila Andy.
,,Cože?!“ divila se Monika, nikam se jí nechtělo.
,,Ale pojď nebuď taková lenivá!“ vyzvala ji Klára.
,,Tak jo.“ nechala se přemluvit Monika.
Na procházce byly asi tři hodiny a vrátily se něco kolem sedmi hodin večer. Navečeřely a zůstaly ještě v jídelně. Tam si povídaly a poté šli spát.
Andy se ráno probudila s divným pocitem. Pak si však vzpomněla, že na dnešek pozvala toho Josephína na čaj. Ten podivný pocit se zase vrátil. Ihned vzápětí na to si začala pokládat otázky jak to asi bude, když o tom Laurentovi vůbec nic neřekla. Ale včera na to nebyl vůbec čas, protože šly spát dříve než se vrátili.Třeba se dneska nevrátí vůbec. pomyslela si. Na to však nemohla spoléhat a proto se raději co nejrychleji oblékla a vytratila se zjistit, jestli je Laurent doma. Nemusela však chodit daleko. Hned na chodbě potkala Charlese. Vypadala asi velmi překvapeně, že ho vidí. On to nejspíš zpozoroval, protože se ihned zeptal, co se děje.
,,Ale nic, jen jsem kráčela na snídani.“ odpověděla Andy ale vzápětí vyprskla smíchy, když si uvědomila co řekla.
Charles na ni pohlédl a potom se zeptal : ,, Zdalipak můžu jít s tebou?“
,,Ano... ano můžeš.“ usmála se na něj Andy. ,,Je tu také Laurent?“ zeptala se pak.
,,Ne, byli jsme v Pa... nepřijel.“ odpověděl Charles a aby rychle zamluvil svůj omyl dodal. ,,Jak jste se včera měly?“
,,Dík za optání... skvěle.“ začala Andy. ,,Včera jsme potkaly jednoho šlechtice v lese a on...“ Andy se zamyslela, jak by dobře zdůvodnila to, že ho pozvala na návštěvu?
,,A on...?“ zeptal se Charles, když Andy až příliš dlouho mlčela.
,,On... prokázal nám jednu službu a já jsem ho za to pozvala na čaj.“ odpověděla Andy.
,,A co vám prokázal za službu, že si tím zasloužil být ve vaší přítomnosti?“ zeptal se zvědavě Charles.
,,No, on totiž.“ přemýšlela Andy horečně. ,,Zachránil nás před liškou.“ řekla první věc, co ji napadla. Vzpomněla si na jelena, ale před tím by nepotřebovaly až zas tak zachraňovat a medvěd nebo vlk jí připadalo až moc přehnané.
,,Á, to je zajisté velmi statečný šlechtic.“ zasmál se Charles.
,,Ano, to je.“ odpověděla Andy a odvrátila oči. Teď zrovna neměla náladu na to, aby ji Charles vyslýchal. ,,Mohl bys mi prosím říct, kde najdu Laurenta?“Zeptala se pak.
,,Ano jistě teď snídá. Potkáš ho v jídelně.“odpověděl Charles. ,,Copak se stalo?“zeptal se pak. ,, Připadáš mi nějaká rozrušená.“ dodal.
,,Ale to nic, jen... jen jsem ještě trochu ospalá.“zalhala Andy. Nebyla to ale pravda. Ve skutečnosti se Andy chtěla zeptat Laurenta, jestli mu nebude vadit, že pozvala Josephína. Nedoufala v moc velký úspěch, ale musela mu to říct.
K jejímu štěstí měl Charles namířeno ven a proto do jídelny vešla sama. I tady jí přálo štěstí. Nikdo kromě Laurenta tu nebyl. Andy se tedy posadila a začala.
,,Ehm, Laurente víte.“ Laurent se na ni podíval. ,,No, víte. Včera jsme v lese potkaly jednoho šlechtice a mě se zdálo, že by to mohl být nějaký náš známý.“ samozřejmě, že lhala, ale Laurent to nepoznal. ,,No, a tak mě napadlo, že abych to poznala, tak jsem ho pozvala dneska na čaj...“ odmlčela se. ,,A... a-abych se zeptala jestli náhodou neví, co se stalo s našimi rodiči.“
,,A jak předpokládám, tak jste ho pozvala sem.“ skočil jí do řeči hrabě.
,,No...to ano a ....“ zarazila se Andy a nemohla dál mluvit.
,,V tom případě...“ Laurent se odmlčel. ,,Ať se mu tu líbit.“ dořekl.
,,Vážně?“ Andy se zaradovala minimálně jí spadl opravdu velký kámen ze srdce. ,,Určitě vás nebude obtěžovat a dlouho se nezdrží, a...“ nadechla se aby vychrlila další záplavu různých ujištění.
,,Ano, to stačí.“ zarazil ji Laurent. ,,Věřím vám.“ dodal.
Andy se na Laurenta ještě jednou vesele usmála a potom zamířila pryč. Na laurentův dotaz jestli bude snídat odpověděla jen, že počká na Vivianne a Roseline. Ani přes všechnu svou dobrou náladu nezapomněla na to jak se jmenují.
Asi ke druhé hodině odpoledne oznámil Jean, že se dostavil šlechtic Josephín Evelín du Go- ehm.... na to, jak se Josephín jmenoval dál, byla jeho paměť velmi krátká. Andy, která právě seděla na lavičce venku a viděla někoho přijíždět, se s Josephínem střetla u dveří.
,,To jste vy?“ zeptala se Andy.
,,Ano, já.“ uklonil se Josephín.
Společně pak vešli do dveří. Josephín a přišel uvítat i Laurent, ale jakmile viděl, že už si ho „převzala“ Andy. Pozdravil jen a odešel. Nabídl jim jen, že se mohou uchýlit do vítacího salónku. Monika a Klára byly na zahradě a vůbec se nezajímaly o to, že tu nějaký Josephín je, nepřipadal jim totiž příliš sympatický a vůbec netušily proč si ho sem Andy zvala. Důvod jim totiž nesvěřila. Každopádně se nějak nehrnuly do toho aby se s Josephínem ještě jednou setkaly. Ostatně Andy je nijak nepřemlouvala, ve skutečnosti totiž byla i docela ráda. Pořád nepotřebovala mít kamarádky po svém boku a tentokrát tušila, že je to lepší.
,,Tak pojďte.“ vybídla Josephína Andy. ,, Jeane, můžete nám připravit čaj a donést ho nahoru?“zeptala se Andy i když věděla, že to Jean udělá.
,,Zajisté madam.“ odpověděl a odešel.
,,Tak, pojďte zamnou.“ pobídla Andy Josephína ještě jednou a odbočila do chodby na levé straně. Naštěstí věděla, kde je vítací salónek, tudíž nevypadala jako trdlo. Vešli dovnitř ale nechali otevřené dveře. Andy se posadil na židli která stála u malého stolku. Josephín si sedl naproti.
,,Tak proč jste mě pozvala na čaj?“ zeptal se Josephín.
,,Abych vás lépe poznala.“ odpověděla Andy. Ve skutečnosti to zas až tak velká lež nebyla, ale důvod, proč Andy Josephína pozvala byl mnohem pádnější. ,,Udělal jste na mě dojem.“ pokračovala Andy dál.
,,Vážně.“ podíval se na ni podezřele Josephín.
,,Ale samozřejmě.“ odpověděla.
Za chvíli otevřel Jean dveře a na podnosu nesl čajové šálky.
,,Prosím.“ řekl a položil čaj na stolek.
,,Děkuji.“ odpověděla Andy.
Asi další minutu bylo ticho a Andy se začala věnovat své oblíbené činnosti, což bylo houpání na židli. Monika z toho vždycky strašně šílela, hlavně tehdy, když se u školní lavice Andy ocitla na zemi. Akorát že Andy to nikdy neodradilo. Teď tu Monika nebyla a na té židi se houpalo celkem dobře, alespoň nějaká zábava. Josephín totiž nebyl zrovna moc dobrý společník. Spíš jen tak koukal, co Andy dělá, ale nic neříkal. Možná o něčem přemýšlel, každopádně měl divný výraz v obličeji, jako by vůbec nevnímal. Andy se proto rozhodla, že to otestuje.
,,Vy jste z Paříže?“ zeptala se.
,,Ne, bydlím tady kousek, támhle za tím lesem.“ odpověděl a mávl nějakým neurčitým směrem.
,,Aha.“ vypravila ze sebe Andy. Její konverzační nápady byly téměř vyčerpány.
Josephín se na ni pořád díval a Andy se zdálo, že se na něco snaží rozpomenout. Andy ho tedy nechala chvíli přemýšlet a dál se zabývala svými myšlenkami. Bohužel se zabývala asi nějak moc, protože se na židli naklonila až tak dozadu, že se převrátila úplně. Josephín byl v tu ránu myšlenkami opět na zemi a vyskočil hbitě od stolu, aby Andy pomohl na nohy. Podal ji ruku. Tohle byla pro Andy chvíle, kterou nesměla promarnit. Když ji Josephín podal ruku, chytla se jí a odhrnula mu rukáv. Když si Josephín uvědomil co Andy udělala snažil se Andy vytrhnout, ale ta už ho svírala oběma rukama.
,,Musím se vás na něco zeptat.“ pokračovala Andy, když se jí Josephín vytrhnul a chtěl odejít. ,,Vy jste z budoucnosti?“ zeptala se pak. Věděla sice, že už v téhle době umí udělat tetování, ale rozhodně si tehdy na sebe nenechávali ti „odvážlivci“ tetovat to, co dnes. A to, co tam měl Josephín bylo ještě podivné v tom, že tohle tetování Andy znala. Takové tetování měl Kalimero. Její kluk, z budoucnosti.
,,Z budoucnosti?“ zeptal se Josephín, ale ne tak, že by to znělo překvapeně.
,,Ano.“ vypravila ze sebe Andy.
,,Jak jste na to přišla?“ zeptal se vyděšeně.
,,Ale no tak, tak odpovězte, mě můžete. No tak.“ nutila ho Andy.
,,Tak dobře, ale musíte mi přísahat, že mě nebudete považovat za blázna, ať vám řeknu cokoli ano?“ chtěl se ještě Josephín ujistit.
,,Dobře, slibuji.“ souhlasila Andy.
,,Víte, stalo se to asi před patnácti lety. Jel jsem na expedici do Himalájí. Chtěl jsem vylézt na K2, to byl prozatím můj cíl, ale když jsme byli pod vrchole, přihnala se obrovská sněhová bouře. Pak si nic nepamatuji, jen to, že jsme se probral na nějaké louce a potom jsem zjistil, že jsem se objevil v roce 1770 to bylo hrozný. Nejprve jsem ani vůbec netušil, kde přesně jsem, ale potom jsem také zjistil, že jsem ve Francii. Chtěl jsem se nějak dostat domů, ale nešlo to, bůhví, co se stalo mezitím doma. Jak dlouho tam chybím, hledají mě? A co moji rodiče a... a Andy.“ zakončil Josephín a tvářil se velmi smutně.
,,Ty - ty jsi.“ nadechla se Andy ale moc jí to nepomohlo. ,,Ty-Kalimero?!“ dodala.
,,Andy! Jsi to vážně ty?!“ vyskočil Kalimero opět na nohy. ,,Zdálo se mi, že tě znám, ale to víš, patnáct let, je patnáct let.“ zaradoval se.
Andy však už na nic nečekala a skočila mu do náruče a dala mu pusu. Sice byl o patnáct let starší, ale jí to nevadilo.
Tu se však otevřeli dveře a v nich...
***
Klára s Monikou seděly na lavičce a uvažovaly, co asi Andy vedlo k tomu, aby pozvala toho podivného chlápka. Když dospěly k názoru, že neví, objevil se tam Charles a ptal se kde je Andy.
,,Je vevnitř.“ odpověděla Klára. Nehodlala to totiž dál rozvádět.
Charles se tedy sebral a zamířil do zámku. Nejprve se chtěl podívat k Andy do pokoje, ale potom potkal Jeana. Rozhodl se tedy, že se zeptá sluhy. Jeho odpověď ho poněkud zarazila.
,,Je ve vítacím salónku s tím podivným mužem.“ odpověděl.
Charles nevěděl, co si pod tím má představit. A proto se rozhodl jít se přesvědčit na vlastní oči. Vykročil směrem kterým šla prve Andy a Kalimero. Když už byl ze dveří nezaslechl nic, co by uspokojilo jeho zvědavost a proto se rozhodl nakouknout dovnitř. To co spatřil mu vyrazilo dech. Byla tam Andy a objímala, ano objímala a dokonce...!
Charles vrazil do dveří. Tohle opravdu neměl zapotřebí, to co mu Andy řekla na plese... A teď tady...
Jakmile Andy Charlese spatřila odtáhla se od Kalimera a snažila se něco říct, ale Charles se vzpamatoval dřív.
,,Anjo, já... věřil jsem ti.“ řekl pevným hlasem. ,,Ale, ale teď...“
,,Můžu to vysvětlit.“ skočila mu do řeči Andy.
,,Ne.“ přerušil ji Charles. ,,Není co, činy vypovídají o všem. Už si nemáme co říct. A vy.“obrátil se na Kalimera. ,,Ačkoli nevím, kdo jste a jak jste se sem dostal, tak nemám jinou možnost a učinit tak, jak mi velí má čest a vyzvat vás na souboj.“ vypravil ze sebe Charles s mrazivým klidem a tvrdým pohledem ve svých modrých očích.
,,A-al...“vykoktal Kalimero, nezmohl se totiž ani na slovo. Byl překvapen, posléze uražen a nakonec vyděšen.
,,Budu vás očekávat zítra v poledne u zříceniny Braqitského hradu, to snad víte kde je.“dodal posměšně při pohledu na „třesoucího“ se Kalimera. ,,A nesnažte se utéct. Máte snad nějakou šlechtickou čest, stejně jako já, i když mi ten, kvůli kterému jsem o ni málem přišel, za moc nestojí.“ dodal a pohlédl do Andreiných vyděšených očí. Jakmile však pronesl poslední větu, děs s andiných očí rázem vymizel a objevila se tam smutek, který rázem vystřídala zloba. Charles však nečekal na nic. Otočil se na patě a odešel. Andy se už nezmohl ani na slovo. Nebylo to ovšem nic ve srovnání s tím, jak vypadal Kalimero. Byl bledý jako stěna a dalo by se říct, že se třásl strachy.
,,Andy, on mě zabije...“ vypravil ze sebe pomalu. V tuhle chvíli byste vůbec netipovali, že může mít třicet-tři let. Vypadal naprosto zděšeně. Takhle ho Andy neznala.
,,Ale on není tak zlý, určitě se ti nic...“snažila se ho uklidnit Andy.
,,Ne, tak to není, já tu žiji patnáct let, já vím, jak to tu chodí. On tě má rád, a jestli někoho vyzval na souboj, je tím myšleno na život a na smrt...!“ řekl už o poznání pevnějším hlasem.
,,Ale, přece ses musel naučit bojovat, když už jsi tu tak dlouho, vždyť...“ opět nedomluvila.
,,Nenaučil, snažil jsem jen najít cestu domů!“
,,M-můžeš utéct, schovat se...nebo, já nevím co, možná ho přemluvím...“ snažila se najít Andy nějaký způsob. Čím víc však přemýšlela, tím víc zjišťovala, že je to beznadějné.
Kalimero se tedy sebral a odešel. Chtěl se totiž na zítřek připravit. Jakkoli se bál, nedovolovalo mu jeho svědomí „zradit“ svého soka. Andy se po zbytek dne snažila najít Charlese, ale štěstí jí nepřálo. S Klárou a Monikou se potkala jen u pokoje, ale to už byla moc unavená na to, aby jim všechno vysvětlila, kamarádky tedy vůbec nevěděly o co se jedná.
Jakkoli byla Andy unavená, nedovolovaly jí hrozné myšlenky zamhouřit oči. Stále se na posteli převalovala a obávala se zítřka. Chtěla tomu zabránit, ale jak? Vždyť ani nevěděla kde je ten... Braquitský hrad. Alespoň jméno si zapamatovala, to bylo jediné z čeho čerpala svou veškerou naději. Jestli se jí podaří vypátrat, kde se ten hrad nachází, může souboji ještě nějakým způsobem zabránit. Moc v to nedoufala, ale pokusit se musela.
Ráno, navzdory tomu, že usnula až pozdě v noci, vstala Andy časně. Rychle se převlékla a vykradla se z pokoje. Rozhodla se, že za každou cenu zjistí, kde je ten proklatý Braqitský hrad. Doufala, že o souboji se Charles nikomu nesvěřil a proto nebude nikomu nápadné, když se bude vyptávat na pouhou zříceninu. Rozhodla se, že bude nejlepší, když se zeptá některého ze sluhů. Na chodbě potkala jednu služku. Andy se tedy rozhodla, že se jí zeptá, jestli někdy něco neslyšela o Braqitském hradu.
,,Ano, mademoiselle, znám tu starou zříceninu.“ odpověděla bez dlouhého otálení služka.
,,No dobře, to jsem ráda, že to tam znáte, ale bylo by mi k užitku, kdybyste mi také řekla, kde se ta zřícenina nachází.“ pokračovala Andy.
,,To vám taky povím, je to v lese kousek odtud, nejprve se jede kolem menšího jezera a potom...“ víc už Andy slyšet nepotřebovala. To bylo ovšem nouzové řešení. Její hlavní plán spočíval v tom, že se pokusí Charlese přemluvit. Zbytek dopoledne strávila tím, že ho hledala po celém zámku i přilehlém okolí. Charles však nebyl nikde k nalezení.
Kolem jedenácté odpoledne to vypadalo, že bude pršet. Vypadalo to na pořádnou bouřku a Andy v duchu doufala, že se rozprší tak, že souboj nebude moci být uskutečněn. Za okamžik se však vyčasilo a všechna její naděje se rozplynula, jako mračna na nebi. O půl dvanácté to již Andy nevydržela rozhodla se, že najde Moniku a Kláru, všechno jim v rychlosti řekne a společně pojedou k Braqitskému hradu. Jiná možnost nebyla.
Obě holky našla za chvíli. Vypadaly oproti Andy tak spokojeně!
,,Poslouchejte.“ přistoupila k nim Andy. ,,Musím vám říct něco důležitého. Opravdu.“
Ihned se na ni upřely dva páry očí. Andy trochu znejistěla, jak jim to proboha měla všechno vysvětlit a přitom stihnou zabránit nejhoršímu?
,,Pojďte rychle, pro koně, zbytek vám vysvětlím cestou.“ řekla Andy. Její hlas zněl tak přesvědčivě, že se Monika s Klárou vůbec nevyptávaly ne příčiny jejího rozrušení.
,,Kam tak spěcháš?“ osmělila se nakonec Klára a zeptala se Andy, která už pádila do stájí.
,,Teď ne, ještě počkejte, všechno vám vysvětlím až budeme ve stájích.“ a opravdu, Andy svůj slib dodržela. Jakmile se ocitly ve stájích všechno jim v rychlosti vypověděla.
Monika i Klára ji uvěřily, i když se hodlaly přesvědčit na vlastní oči, přecejen nebylo obvyklé, aby v minulosti potkaly někoho, koho znají z budoucnosti, akorát že ten někdo je najednou o patnáct let starší. Kamarádce však věřily, samy tím přece prošly. Jsou tady a to je dostatečný důvod věřit.
Jakmile vsedly na koně, zamířily stejnou cestou, jakou se včera vydaly na projížďku. Teď však věděly kam jedou, tedy alespoň Andy to věděla, a spěchaly. Andy pobídla koně do cvalu. Věděla, že je riskantní hnát koně v lese cvalem, ale nemohla si pomoct, chtěla zabránit tomu souboji a zachránit Kalimera. Když dojela k jezeru, musela chvíli počkat na Kláru a Moniku, které byly kousek za ní. Kdyby jim však ujela, nevěděly by, kudy se mají vydat dál. Čekala necelou půlminutu, ale připadalo ji to nepředstavitelně dlouho, jako by už bylo každou chvíli pozdě.
Jakmile se Klára s Monikou vypletly z lesa, musely opět do něj. Tentokrát se objevily na cestě, po které prve utíkal jelen pronásledován Kalimerem. Teď tu nebyl nikdo. Andy ještě chvíli jela, když spatřila věž. Tedy něco, čemu by se při dobré vůli dalo říkat věž, teď to spíš bylo pár navršených kamenů, které silou vůle držely při sobě. Přesto to nebyl přírodní útvar, z toho šlo tedy usoudit, že se jedná o zříceninu. Andy chvíli trvalo, než se stromy propletla tam, kam měla namířeno. Monika s Klárou ji následovaly. Zřícenina stála na opuštěném palouku. Kdysi to zajisté býval nádherný hrad, teď z něj však nezbylo téměř nic.
,,Co teď?“ zeptala se Klára.
,,Pojďte, musíme to tu prozkoumat.“ jakmile to však dořekla okamžitě změnila názor. Z dálky totiž zaslechly podivné zvuky. Jakmile si Andy uvědomila co slyší. Rozběhla se tím směrem. Monika s Klárou ji opět následovaly. Všem, a hlavně Andy, bylo jasné co se děje. To co slyší není nic jiného, než třesk zbraní.
Andy doběhla až na konec jedné dlouhé zdi a tak konečně spatřila to, co by byla bývala raději ani neviděla. Naproti sobě tam stál Kalimero a Charles. No, vlastně by bylo dobré, kdyby tam naproti sobě jen stáli, ale to oni ne, oni spolu bojovali. Andy se v tu chvíli nezmohla ani na slovo natož na nějaký čin. Charles ani Kalimero si jí nevšimli. Za chvíli Andy doběhly Monika s Klárou.
,,Jak to vypadá?“ zeptala se Klára.
Andy však neodpověděla. Holky se přece mohly podívat samy, jak to vypadá. V tu chvíli se však Kalimero rozběhl a vzápětí byl následován Charlesem. Oba dva běželi "do hradu" Andy se rozběhla za nimi. Jakmile se však objevila na místě kde prve stáli Charles s Kalimerem spatřila, jak oba muži zápasí na chatrné, avšak vysoké zídce. Co chvíli se uvolnil některý z kamenů a spadl dolů. Co to ty blázny napadlo, vždyť můžou spadnout. Přišlo na mysl Andy. Dlouho se však nerozmýšlela a snažila se najít cestu, kterou se nahoru dostali Charles s Kalimerem. To se jí zanedlouho opravdu povedlo a Andy se vyškrábala po chatrných schodech nahoru. Opravdu nechápala, jak se tam oba dostali nahoru v takové rychlosti a ještě k tomu v zápalu boje. Když už byla nahoře spatřila že se za ní vydaly i Monika s Klárou. Andy byla ráda, alespoň na to nebude úplně sama. Potom se však vrátila ke své původní činnosti. Otočila se směrem k bojujícím mužům a opatrně, téměř po čtyřech se vydala stejným směrem, který Kalimero s Charlesem zdolali chvíli před ní. Narážely do ní silné poryvy větru a Andy se divila, že se tam oba bojující vůbec udrží. Taky ji udivovalo, že si ji vůbec nevšimli. Když byla asi dvacet metrů od Charlese, který stál zády k ní. Konečně vykřikla: ,,Charlesi né!" zaječela. Sama se divila, že je vůbec schopna křičet tak nahlas.
,,Nechte toho!" ozvalo se ihned za ní." To křičely Monika s Klárou.
Vítr však foukal opačným směrem a oba byli tak zabráni do boje, že nic nezaslechli.
Andy se tedy odhodlala. Postavila se a opatrně se vydala dál. Strašně se bála a z té výšky se jí točila hlava. Nedokázala totiž jít aniž by se dívala na tu uzoučkou zídku, ale jakmile se podívala nedokázala si dodat odvahu. Klára s Monikou po zídce postupovaly stejně jako ona prve. Tak, že lezly po čtyřech. Andy to však nehodlala vzdát. Nedokázala by žít s tím, že kvůli ní někdo zemřel. A teď se to mělo stát! Nikdy! Opakovala si stále a to bylo to jediné co ji drželo. Párkrát pohlédla na oba bojující. Nestávalo se to však často. Kalimero vypadla že to zatím zvládá. Charles však vypadal mnohem svěžeji. Andy se sunula dál. I kdyby mohla, tak nekřičela. Možná by to dopadlo lépe, kdyby si ji byli všimli, ale ona byla tak "neviditelná".
Všechno se však semlelo až příliš rychle. Andy už byla jen deset metrů od Charlese, když se tu najednou vzal silný poryv větru. Andy zavrávorala a... nachýlila se dozadu. Monika s Klárou ji pozorovaly, ale nebyly schopni nic učinit. Andy padala. Ta chvíle, která stačila na to, aby jim Andy zmizela z dohledu se zdála strašlivě dlouhá. Nebylo to však jediné, co se v této osudové chvíli stalo. V souboji to vypadalo tak, že je Kalimero u konce svých sil. Charles toho využil a přesně v okamžiku, kdy nebohá Andy spadla, bodl Kalimera do nohy. Sotva však stačil své neblahé dílo dokonat zaslechl za sebou výkřik. Byla to Klára, která okamžitě zareagovala na to, že Andy „sfoukl“ vítr. Charles se tedy otočil a teď poprvé zjistil, že tu s Kalimerem nebyli sami. To ho šokovalo. On, takový pozorný člověk, kterého nikdy nic nepřekvapilo byl teď dokonale překvapen. Rychle se však vzpamatoval. Klára s Monikou se už rychle“doplazily“ a místo, kde jim zmizela Andy z dohledu. Zjistily však, že mají šanci Andy zachránit. Jejich kamarádka měla opravdové štěstí, před tím, aby spadla do propasti (tahle zeď na které se udál boj byly ve skutečnosti hradby, které byly postaveny na kraji vysokého srázu) se zachránila. Zachytila se jednoho kamenného výstupku, ale výraz jejího obličeje napovídal, že se už asi dlouho neudrží. Klára s Monikou se pokusily dostat k Andy co nejblíže, ale nešlo to. Naštěstí přispěchal na pomoc Charles. Jako „lano“ použil opasek, na kterém mu visel kord. Spustili ho Andy dolů, aby se ho mohla chytnout. Nebylo to však tak jednoduché Andy se bála a nechtěla riskovat to, že se pustí kamene aby se v rychlosti chytla opasku. Avšak za Klářina, Moničina i Charlesova povzbuzování se nakonec odhodlala a chytila se. potom všichni tři pořádně zabrali a Andy se zanedlouho ocital opět na hradbách. Ani si nedovedete představit, jak byla šťastná. Tento pocit ji však za pás sekund ihned opustil. Jakmile se vzpamatovala ze šoku, že byla právě zachráněna, chtěla ukončit souboj. Rozhlédla se kolem ale zjistila že tu něco nehraje. Kalimero tam nebyl, byl prstě pryč. Utéct nemohl, vždyť neměl kudy. Andy se rozběhla, ano vážně rozběhla, k místu kde Kalimera naposledy viděla.
,,Kalimero!" vykřikla. Ani ji nezajímalo, to že bude Charlesovi připadat divné proč Josephínovi říká Kalimero, teď jí to bylo úplně jedno, jediné co ji v tuhle chvíli zajímalo bylo to, co se s Kalimerem stalo. Proč tu není? Když už byl na místě kde se prve udál souboj zahlédla Charlesův kord, který byl od krve. Potom si taky všimla, že kameny na konci hradeb jsou také krvavé. Andy se naklonila přes okraj. Zatočila se jí hlava. Pád z takové výšky nemohl Kalimero přežít. Navíc tam bylo plno ostrých skal o které se mohl pěkně potlouct.
,,Kalimero!"Zařvala Andy. Věděla však, že to je k ničemu, jak by se jí někdo mrtvý mohl ozvat? Jak se tak dívala spatřila ještě něco, avšak tohle jen potvrdilo to, co se stalo. Na stromku, který vyrůstal ze skály bylo polámaných pár větví a taky tam visel cár bílé látky, nejspíš to byl kousek Kalimerovy košile.
,,Kalimero! Kalimero!"zakřičela ještě jednou. Avšak věděla že jí to nepomůže.
Odvrátila tedy pohled od toho bezútěšného místa a otočila se na Charlese. Ten tam stál a byl trochu udiven tím, že Andy volala "Kalimero" . Neměl však čas, aby nad tím přemýšlel. Jakmile Andy zahlédla jeho obličej, který nevykazoval ani stopy lítosti či smutku, neudržela se a "vrhla" se na něj.
,,Jak jsi to jen mohl udělat!" zakřičela a začala ho "mlátit". Bohužel neměla dost sil většina ji totiž opustila když visela nad propastí a držela se toho kamenného výstupku, který jí zachránil život.
,,Anjo, no tak, uklidni se!"Snažil se Charles. Andy však byla tak rozhněvané, že ho vůbec nevnímala. Chtěla se mu pomstít. Jak to jen mohl udělat? Ptala se sama sebe.
,,Anjo, tak to není, já ti..."Charles to však nedořekl. Jak se tak Andy "zmítala" a on se ji snažil zadržet zapomněli oba, že stojí na úzkých hradbách. V jednu chvíli Charles stoupl vedle a jak držel i Andy, tak oba spadli. Naštěstí ne na stranu, kam předtím Andy, ale na stranu opačnou. Která byla asi tři až čtyři metry nad zemí.
,,Nééé!" zakřičela Klára. Další pád už zažít nechtěla. Obě holky se otočily a co nejopatrněji avšak co nejrychleji se snažily dostat dolů.
***
Andy s Charlesem to naštěstí oba bez větších zranění přežili. Andy však spadla na záda a vyrazila si dech. Tuto skutečnost ještě "zlepšovalo" to, že na ní "přistál" Charles.
,,Co si myslíš!" pokračovala Andy jakmile popadla dech. Rozhodně to nehodlala vzdát jen tak lehce. ,,Jo a taky ze mě okamžitě slez!" rozkázala a začala ho znovu tlouct.
Charles si to však nedal líbit a chytil jí za obě ruce tak pevně, že s nimi Andy nemohla pohnout.
,,Ty jsi zlý!" zakřičela Andy. To mělo za následek to, že Charles málem ohluchnul.
,,Já vím, to je moje přednost." Řekl na to.
,,Cože?" zeptala se Andy zaraženě. Takovouhle odpověď nečekala.
,,Anjo, poslouchej mě teď." Snažil se Charles mluvit klidně.
,,No?" řekla Andy znělo to však tak, že ji to ani v nejmenším nezajímá.
,,Tak dobře, dneska, jak jsem se bil s tím Josephínem, no byl to můj první opravdový souboj a ... no víš, ve skutečnosti jsem se bil hlavně kvůli tobě, protože." Charles se zarazil.
,,Ano?" řekla Andy teď už o poznání jemněji a přívětivěji.
,,Víš, jak jsem tě včera viděl, jak se tam objímáš s tím, tím...mužem, tak jsem prostě musel něco dělat. A tak jsem se alespoň ovládl, abych ho na místě neprobodl, více jsem však udělat nemohl. Anjo, miluji tě." Řekl Charles a podíval se jí do očí.
Andy teď už vůbec nevypadala, že by se zlobila.
,,Vážně?" zeptala se jen pak.
,,Ano." Odpověděl Charles a políbil ji.
Monika s Klárou se zatím snažily dostat dolů. Moc jim to však nešlo. Nahoru se dostaly mnohem snáze. Nakonec se jim to po vysilujících pěti minutách podařilo. Monika si sice pořádně odřela nohu, ale těšila se tím, že je na tom nebohý Kalimero mnohem hůř.
,,Kde jsou, myslíš, že se jim nic nestalo?" zeptala se ustrašeně Klára.
,,Al- ." řekla Monika. Pak však spatřila Andy s Charlesem. ,,No, myslím, že jim vážně nic není, maximálně jim ruplo v bedně."
,,Co?" zeptala se nechápavě Klára. Jakmile se však podívala stejným směrem, jakým koukala Monika ihned se přestala vyptávat.
,,Mm, tak si myslím, že bychom se nikdy neměly dostat s nikým do hádky. Bůhví jak by to dopadlo..." zasmála se Klára.
,,Určitě ne lépe než tohle." Prohlásila Monika.
,,Tak jo, myslím, že bychom měly jít." Rozhodla Klára. ,,Oni se tu bez nás obejdou a my bez nich taky nebudeme plakat." Mrkla Klára na Moniku a zamířila ke koním.
,,Počkej na mě!"vykřikla Monika a rozběhla se za Klárou.
Obě pak nasedly na koně a zamířily pryč. Cestou ještě Klára křikla přes rameno: ,,Tak my jdeme! Žijte blaze!"ale nezdálo se, že by ji byla věnována nějak zvlášť velká pozornost.
Obě tedy odjely. Ani si moc nelámaly hlavu Kalimerem. Přecejen ho neviděly a nikdy ho neměly nijak zvlášť rády, vlastně ho vůbec neznaly. A taky si nehodlaly ničit den přemýšlením o nějakém chlapovi, kterého snad ani neznaly. Rozjely se zpátky do zámku. Za nějakou chvíli přijela i Andy s Charlesem. Jakmile Andy obě kamarádky zahlédla, rozběhla se k nim.
,,Pojďte, musím vám něco říct." Oznámila a "vytáhla" je obě na zahradu.
,,Tak co nám chceš říct?"zeptala se Klára, když se všechny tři posadily na lavičku.
,,Tak za prvé, co se stalo s Kalimerem a co mi řekl Charles." Začala Andy.
,,Ó, tak vy jste měli čas i na mluvení?" rýpla si Klára.
,,Ano." Odpověděla Andy ale ani v nejmenším se nenaštvala.
,,Tak co teda?" zeptala se Monika.
,,No, tak zaprvé, jak jste nás sprostě opustily."řekla.
,,No tak moment, my jsme vám tam určitě nechyběly." Zaprotestovala Klára.
,,To teda chyběly, ale to je jedno, No jak jste nás tedy opustily, tak jsme se šly podívat pod ten sráz, co se stalo s Kalimerem." Pokračovala Andy. ,,A zjistily jsme, že tam vůbec není, Buď musel někde uvíznout, nebo prostě zmizel..." zakončila Andy.
,,To je divný ne?" podivila se Monika.
,,Myslím, že tohle si myslí každý." Odpověděla na to Andy.
,,A co bylo to, co ti řekl Charles?" zeptala se se zájmem Klára.
,,Jo, to byste nevěřily." Začala Andy velmi rozčileným hlasem. ,,Řekl mi, o čem se včera bavili s Laurentem a kde byli."
,,A to bylo?" zeptala se Klára.
,,Včera byli prý v nějakém klášteře a Laurent se tam s matkou představenou domluvil, že nás k ní pošle. Neví totiž kam s námi a prý že z nás budou pěkné jeptišky." Dokončila Andy.
,,To je sprosté! Vždyť si můžeme jít kam chceme!" hněvala se Klára.
,,To je pravda, ale kam jinam bys chtěla jít?" zeptala se Monika.
,Mohly bychom hledat cesty domů." Odvětila rozhodně Klára.
,,Ale vždyť mlžem, myslíš si že potom, co nás Laurent nechá v klášteru, se o nás bude starat? Jak se říká, sejde z očí, sejde z mysli." Zasmála se Monika.
,,No, my jsme to s Charlesem mysleli trochu jinak." Pokračovala Andy.
,,Tak pověz." Vybídla Andy Klára.
Andy jim tedy pověděla jak se s Charlesem domluvili. Jejich plán spočíval v tom, že jakmile budou holky v klášteře, pokusí se tejně dostat ven. S Olivierem se Charles domluvil, že budou moct chvíli bydlet u něj. ,,Tohle vymyslel Richardis, prý jim taky říkal, že potřebujeme pomoc, ale ani jednomu z nich neřekl jakou a jak na to přišel. Tak mě napadá... Moniko? Nevíš o tom něco?" Andy se podívala na Moniku, která ihned zčervenala.
,,A co jako?" snažila se zakrýt svoje rozpaky. Moc jí to však nešlo a její kamarádky taky nebyly hloupé.
,,Moniko! Cos mu říkala?" zeptala se Klára.
,,Já nic... on na to přišel sám..."Snažila se Monika svalit všechnu vinu na Richardise.
,,Tomu nevěřím, asi těžko za tebou přišel a řekl. Baf! Teď vím, že jste z dvacátého prvního století ha há..."nenechala se oklamat Andy.
,,Z dvacátého prvního století?" ozvalo se za Andy.
Ani bych neměla říkat, jak se Andy cítila. Ten, kdo tam stál byl Charles. Za lavičkou na které holky seděly rostl velký keř do kterého se Charles mohl v klídku schovat. Vypadalo to, že je celou dobu poslouchal, ale jakmile zaslechl zmínku o budoucnosti, neovládl se.
,,Co ty tu děláš?" vykřikla Monika. Byla naštvaná že je poslouchal. Ale zároveň měla radost, že ji Andy nemůže obviňovat z toho, že se prořekla. Andy toho nyní prozradila mnohem víc.
,,Charlesi... proč tu jsi?" zeptala se Andy, Mluvila úplně klidně a nevypadalo to, že se nějak moc zlobí.
,,Abych pravdu řekl, chtěl jsem vědět, co všechno svým kamarádkám řekneš a vážně, jsem překvapen." Začal Charles a vylezl ze svého úkrytu. ,,Tak, teď vidím, že Richardis měl pravdu, myslím, že bych se mu měl s Olivierem omluvit."
,,Ale vždyť jsi mi říkal, že vám nic nepověděl." Divila se Andy.
,,Ano, protože jsme mu nevěřili." Vysvětlil Charles. ,,Ale on mluvil pravdu." Charles se odmlčel.
,,Co vám říkal?" zeptala se Monika.
,,Pravil, že jsi mu řekla, že nejste z této doby, a že se jmenujete jinak, než jste nám prve řekly." Odpověděl Charles na položenou otázku a tvářil se přitom nadmíru vážně.
,,Ale, já jsem mu to nechtěla říkat." Obrátila se Monika na své kamarádky. ,,Zaslechl jak jsem jednou řekla Kláro." Podívala se na ně.
,,Ano, říkal to, prý že se Roseline jmenuje Klára. Oliviera to velice udivilo. Říkal že jsi mu nic takového neříkala." Podíval se na Kláru.
,,No, my jsme vám to nechtěly říct." Vypravila ze sebe Andy.
,,Ale proč, my jsme vám věřili, teď se Laurentovi nedivím." Odpověděl Charles tvrdě a podíval se Andy do očí. Ta odvrátila pohled a zadívala se na své ruce.
,,Ve skutečnosti jsme se chtěly vrátit domů co nejdřív." Odpověděla.
Tato odpověď Charlese zřejmě zaskočila. ,,Cože?" podivil se. Už nevypadal naštvaně, teď vypadal smutně.
,,Ale už nechceme." Dodala Andy a pohlédla na něj zpět.
,,Cože?" podivila se Klára a Monika zároveň.
,,Ano samozřejmě." Řekla Andy a otočila se na své kamarádky. Přitom na mě mrkla.
,,Vlastně ano, máš pravdu. V tom klášteře to bude jistě pohodlné." Pověděla Monika. Ale nepodařilo se jí zakrýt jistou ironii se kterou to vyslovila.
,,O to se také nemusíte bát." Pravil Charles.
,,Vážně?" zeptala se Klára.
,,Ano, ve skutečnosti to uděláme tak že..."
,,Víš co Charlesi, raději nic neříkej, někdo by nás mohl slyšet, už si přesně nevzpomínám, kdo se naposledy ukryl v tomto křoví, ale není to tu bezpečné." Řekla Andy a přitom se začala smát.
,,Nejsem si jist, zdalipak bych měl odejít." Začal Charles.
,,Ale ano, zanedlouho se vrátíme. Bude přeci oběd ne?" zeptala se Andy.
,,Ano, máte pravdu. Ale přece jen."
,,Neboj se, tu nám přece nic nehrozí a chceme si spolu popovídat." Snažila se Charlese vystrnadit Klára. ,,V klidu a o samotě." Dodala.
Charles tedy odešel. Jakmile byl z dohledu spustila Klára.
,,Co tě to napadlo, proč jsi mu říkala že se nechceme dostat domů, už teď o nás musí mít všichni strach!"
,,Právě že vůbec ne." Řekla s klidem Andy.
,,Jak to můžeš vědět?" zeptala se Monika.
,,Od Kalimera. Víte přece, že jsme ho viděly naposledy před dvaceti dny ni ne?" Vysvětlovala Andy.
,,Teď už to bude déle." Skočila jí do řečí Klára.
,,Ano, vím, ale on se do téhle doby dostal před patnácti dny našeho času. Tím myslím dvacátého prvního století." Pokračovala Andy. ,,Ale v téhle době žil patnáct let."zakončila.
,,Takže ty si myslíš..." zauvažovala Monika.
,,Přesně tak. Jeden den u nás, je jeden rok tady." Zakončila Andy.
,,Tak to se nemusíme starat o to, jak jsme tu dlouho." Usmála se Klára.
,,Zatím..." opravila ji Andy a podívala se na ni.
,,Ano, jak se odtud dostaneme budeme řešit až potom. Teď musíme vyřešit to s tím klášterem." Pověděla Monika.
,,To už vyřešeno je. Utečeme." Řekla Andy a zvedla se z lavičky. Monika s Klárou si jen vyměnily udivené pohledy. Ale pak jen pokrčily rameny a vydaly se pomalu stejným směrem jako Andy.
V jídelně na ně už čekal oběd. A mimo to také Laurent, Richardis, Olivier a Charles. Všichni se pozdravili a holky se posadily ke stolu. Oběd proběhl v klidu, dalo by se říct za úplného mlčení. Na konci jim však Laurent oznámil to, co se holky dozvěděly již předtím. Totiž to, že je chce zavést do kláštera. Čekal, že na to budou nějaké ohlasy, ale s ničím takovým se nestkal. Klára jen řekla, že to úplně chápou, že se s nimi nechce otravovat a že je to úplně v pořídku. Laurent z toho byl trochu vyvedený z míry, ale nedal na sobě nic znát. Ostatně udělal co nejvíc jak mohl a bylo mu jedno co potom holky budou dělat. Po obědě se Laurent vydal do své pracovny. Ostatní však zůstali v jídelně. Když tam nebyl žádný sluha zeptal se Charles : ,,Jak to tedy uděláme?"
,,Já si myslím, že bychom měly říct Laurentovi pravdu. Co je na tom?" Vyjádřil svůj názor Olivier.
,,Ano, přesně tak, co je na tom? Vy se za nás stydíte?" zeptala se s vážnou tváří Andy.
,,Ale samozřejmě že ne, ale jestli jste říkaly pravdu. Což mi připomíná, že bych se měl omluvit." Začal Charles a otočil se na Richardise. ,,Richardisi, vážně se omlouvám, že jsme ti nevěřili. Teď víme, že jsi měl pravdu." Omluvil se Charles.
,,To vážně nevadí." Odpověděl Richardis. ,,Přemýšlel jsem a sám tomu taky nevěřím." Řekl Richardis rozhodně.
,,Cože?" podivila se Monika a vyvalila na něj oči.
,,Ano, přemýšlel jsem a uvědomil jsem si, že je to hloupost. Je pravda že se vaše chování vymyká všem společenským normám, ale bude to nejspíš tím, že jste kapánek neotesané. To se však jistě spraví. Stačí jen abyste se snažili poučit."
Všechny tři holky koukaly nevěřícně na Richardise. Jak je možné že jim teď nevěří?
,,Rozumím ti, je to úplně stejné, jako by do naší doby přišel někdo z minulosti a snažil se nás přesvědčit o tom, že tam nepatří." Pověděla na to Monika.
Klára a Andy s ní souhlasily. Už o tom bylo natočeno hodně filmů, buď se někdo ocitl v minulosti nebo v budoucnosti, ale většinou se dotyčnému nepodařilo nikoho přesvědčit o tom, že mluví pravdu.
,,Máte pravdu. Přestaneme s tím. Je to tak, jak říkal Richardis." Zakončila všechny úvahy Andy.
,,Ano. Máte pravdu. Nevíme odkud jsme se vzali. Jediné co si pamatujeme je, že jsme téměř od narození v otroctví a pravda je taková že nemáme ani šanci nic zdědit. Nemáme absolutně kam jít a nevíme jestli máme nějaké žijící příbuzné." Vysvětlila Klára. Byla to lež, ale mnohem lehčí pro pochopení.
,,Proč jste nám to neřekly hned? Proč jste nám říkaly že jste sloužily od deseti let?" podivil se Olivier.
,,Protože jsme nevěděly co od vás můžeme čekat, Tak nějak jsme doufaly v to, že bychom si mohly najít práci a začít normálně žít." Pokračovala v té lži Monika.
,,Ale Anjo, to nedopustím, jak bych tě mohl nechat pracovat, když já sám budu jednou bohatý?"Zvolal Charles.
,,Ano nyní již vím, že se mám na koho obrátit." Pověděla Andy a upřeně se zadívala na Charlese. Snažila se co nejvíc přemáhat aby se pořádně nerozesmála. Charlesův výraz v obličeji totiž ani nic jiného nedovoloval.
,,Proč tedy musíme do toho kláštera?" zeptala se Klára.
,,Protože nemáte kam jinam jít a jeptišky se o vás postarají. Tak to tedy alespoň myslí Laurent, on totiž neví nic."Odpověděl Olivier.
,,Nevíte náhodou kdy se nás tam hodlá poslat?" zeptala se Andy.
,,To nevím, ale zítra ne." Odpověděl Charles.
,,To je dobře." Řekla Andy a vstala od stolu. ,,Z toho věčného sezení mě bolí nohy. Roseline, Vivianne, nechcete se jít projít?" zeptala se.
,,Počkejte ještě, nechcete nám tedy říct, jak se jmenujete doopravdy?" zeptal se Richardis.
,,Dobře." Řekla Andy a šla se znovu posadit. ,,Skutečnost je taková, že jsme si jména vybraly samy. Byly jsme jen 'hej ty tam' nebo 'služka' a jména nám nikdo nedal. Myslely jsme že se tyhle jména budou hodit." Vysvětlila Andy. Byla to další lež, ale co měla dělat?
,,To ano, ale já jsme zaslechl, jak Roseline říkáte Klára a Vivianne Monika." Pokračoval Richardis a nenechal se odbýt.
,,To ano, ale noc to neznamená." Odpověděla Monika.
,,Klára?" podivil se Olivier.
,,Ano, tak jsem se pojmenovala." Odpověděla Klára, ale na Oliviera se nepodívala.
,,Anjo, jak se jmenuješ ty?" zeptal se Charles.
,,Pravda je taková že mi říkají Andy." Odpověděla popravdě Andy. Už nebylo moc co skrývat. Jména nejsou zas tak důležitá aby je nemohly říct.
,,Takže ty jsi Andy?" ujistil se Charles a podrbal se na hlavě.
,,Ano, to jsem." Odpověděla.
,,Dobře, myslím, že už půjdeme, a kdybych vás mohla poprosit, neříkejte to Laurentovi." Pověděla Monika a vstala od stolu.
,,Půjdeme taky ne?" obrátila se Andy na Kláru.
,,Jasně."Odpověděla na to a vstala od stolu.
,,Přejeme hezký den." Řekly všechny tři a vydaly se pryč.
Jakmile se objevily na chodbě navrhla Andy aby se šly projít po zahradě. Slunce ještě pěkně svítilo a venku bylo příjemně. Holky se asi dvě hodiny procházely po parčíku ale pak je to začalo nudit a rozhodly se vrátit do zámku. Vešly dovnitř ale něco jim tu nehrálo. Zámek byl úplně ztichlý. Obvykle si pamatovaly, že byl zámek plný šumu a pobíhajícího služebnictva, najednou tu však nikdo nebyl. Holky na takovou situaci nebyly vůbec zvyklé a proto je to velice překvapilo. Rozhodly se, že tuto situaci nebudou řešit a chtěly se vydat do pokojů. Vtom však zaslechly jak někdo otevírá dveře.
,,Pojďte se podívat, kdo to je, třeba se dozvíme, kam odešli ostatní.“Navrhla Klára.
,,Tak pojďme.“
Všechny se tiše vydaly zpět. Zůstaly na malém balkónku a pozorovaly co se bude dít. Nakoukly zpoza rohu avšak osoba, která vcházela do dveří, jim byla neznámá. Byl to vysoký muž ve středních letech s velkým orlím nosem. Vypadal velice ošuntěle a ztrhaně. Byl celý zablácený a po každém jeho kroku na zemi zůstala bahnitá stopa. Holky ho nikdy neviděly a podle jejich mínění to musel býti nějaký zloděj. Vypadal skoro stejně jako ti lupiči, se kterými se potkaly na cestě sem.
,,To bude určitě zloděj.“ zašeptala Monika Kláře.
,,Co když všechny co tu byli zabil, to by sedělo.“zapřemýšlela Klára.
,,A co když není sám!“vyděsila se Monika.
Andy neříkala nic, ale již potichu přemýšlela, jak ho zneškodnit.
Muž se obezřetně rozhlížel po hale, když tu si náhle všiml tří dívek skrytých na balkónku.
,,Hej vy!“vykřikl ten muž. Jeho hlas byl velmi drsný a hluboký.
Holky se ryhle skrčily aby je nebylo vidět. Muž vytáhl pistoli a zmáčkl spoušť ozvala se silná rána. Kulka jen tak tak minula zamýšlený cíl. Muž musel znova naládovat. Pokročil několik kroků pod balkónek a podíval se nahoru. Na tuhle chvíli Andy čekala. Popadla vázu, která stála na podalze a rychlým pohybem jí hodila dolů. Váza jí málem vyklouzla ale Andy se, k její velké radosti, podařilo zasáhnout míněný cíl. Což byla hlava toho muže.
„Juchů!” Zaradovala se Andy. Nepřemýšlela o tom, že toho muže mohla vážně zranit, ale vždyť to bylo jedno, on po nich střílel.
„Co teď?” zeptala se Monika, která se jako první probrala z leknutí.
„Musíme najít Laurenta.” Rozhodla Klára.
„Tak pojďme.”
Dívky se dohodly, že se rozdělí a budou hledat Laurenta každá zvlášť. Nemusely však chodit daleko. Klára se šla podívat do jídelny, a tam je všechny viděla.
Jídelna byla plná služebictva, které poslouchalo, co jim právě jejich pán říká. Když se Klára dostala dovnitř upřely se všechny oči na ni.
,,To je dobře, že jste tady.” Oznámil Laurent a podíval se na Kláaru. Vypadalo, že je ve velmi dobré náladě.
„Luretne, co tady všichni děláte?” Zeptala se zmateně Klára.
„Ale, má k nám přijet královský posel.”Odpověděl Laurent jako by nic. Pak ještě dodal: „Budu povýšen na knížete.”
Klára ztuhla. Hlavou jí projela příšerná myšlenka. Ten muž, co když to je ten posel. Klára málem omdlela hrůzou.
„Je vám špatně?” zeptal se starostlivě Laurent když zpatřil Klářin pobledlý obličej.
,,Ne, vůbec ne, nedělejte si starosti.”Odpověděla Klára. Potom Laurentovi ještě položila otázku, která jí od chvíle co se Laurent zmínil o svém povýšení, nedala pokoj. :,,Kdy má ten posel přijet?”
,,Očekávám ho tak za hodinu, ale není vyloučeno, že přijede dřaiv nebo později.” Odpověděl Laurent.
No nazdar, pomyslela si Klára. Navenek jen řekla. ,,Půjdu to oznámit svým přítelkyním, je to skvělá novina.” Uklonila se a vyšla ze dveří.
,,Holky!” Zavolala. Nic. Klára se chvíli potulovala zámkem až narazila na Andy a posléze na Moniku. Když jim oznámila, že zřejmě zneškodnily královského posla, zmocnila se jich panika.
,,Co budemě dělat?” Děsila se Monika.
,,To nevím, každopádně to je hrůza.” Hrozila se Andy.
,,Co když už ho našli?!” šílela Klára.
Laurent nás zabije. Pomyslely si dívky a netušily, jak blízko jsou pravdě.

***
Když Laurent skončil se svým proslovem k služebnictvu, každý se okamžitě vytratil plnit své úkoly. Nebylo času nazbyt.
Laurent se spokojeně usadil do křesla a vychutnával si ten pocit, že se zanedlouho stane knížetem. Čekal na to tak dlouho! Z jeho rozímání ho však zanedlouho vyrušil zděšený výkřik. Okamžik nato do dveří vběhla služebná a v rychlosti něco nesmyslně povídala. Přitom ukazovala prstem ven ze dveří. Laurent vyskočil z křesla a vydal se na místo, které mu služebná ukázala. Na podlaze tam ležel muž, zabalený v cestovním plášti a kolem něho se válely střepy z rozbité vázy, která ještě před chvílí stála na balkónku o pár metrů výš.
„Co se tady stalo?” zeptal se.
,,Nevím, našli jsme ho když jste nás propustil.” odpověděla služka a sklonila hlavu.
Laurent k tomu muži poklekl a opatrně ho otočil na záda, aby se podíval, o koho se jedná. Jakmile však zpatřil jeho obličej a znak vyšitý na jeho šatu, vyděšeně uskočil. Byl to posel krále Ludvíka XVI. Posel, který mu měl podat dopis a certifikát o povýšení... .

***
„Co se stalo?” Zaptal se Charles vyděšeně když zpatřil Laurentův rozzlobený obličej.
V pokoji už seděl Olivier, Richardis a teď se konečně dostavil i Charles, který byl nadmíru překvapen.
Bylo to tři dny potom, co Laurentova služka na chodbě našla královského posla. Ten teď zůstal u Laurenta na la Chartaes a léčil se ze svých zranění. Laurent zjistil, že za to mohou dívky, ale o tom, že to byla Andy se nedozvěděl. Byl na ně velice rozhněván a nyní očekával odpověď z kláštera ve kterém hodlal dívky nechat.
,,Laurente! To přece nemůžeš!" zhrozil se Charles když slyšel že hodlá všechny tři poslat do kláštera. Laurent sice neměl dívky v moci, ale svědomí mu říkalo že se o ně musí postarat a proto je tam chtěl poslat. Co budou dělat pak ho už nezajímalo. Jen doufal, že se už vícekrát nepotkají. Také nechtěl aby se s nimi potkávali jeho přátelé. Od chvíle co se ty tři objevily na la Chartaes se jeho kamarádi změnili. Chovali se čím dál tím divněji, jako by zapomínali kde je jejich místo a proč tu jsou. Ano, Laurent si je na zámek pozval proto, aby mu pomohli vyřešit všechny úkoly které Laurentovi zůstali po jeho otci. Dále tu byli proto, že mu slíbili pomoc při hledání vrahů jejich rodiny. Nestalo se to tak dávno aby na to zapomněli. Bohužel se to nestalo ani tak dávno, aby na to zapomněl Laurent.
,,To ovšem není jediné co jsem vám chtěl říct." pokračoval Laurent aniž by bral Charlesovy protesty v potaz. V takovýchto okamžicích dokázal být hluchý, slepý, k okolním věcem. ,,Je tu ještě jedna věc, samozřejmě důležitější. Král mě požádal abych něco doručil anglickému králi Jiřímu III. a chtěl bych vás požádat abyste jeli semnou." Laurent to měl pěkně vymyšlené. Doufal že když dívky zmizí a on vezme kamarády na pěkně dlouhý výlet. Zapomenou na ně. Možná byl poslední dobou jako chluchý a slepý, ale hloupý? Hlouopý rozhodně nebyl a moc dobře věděl, co se tu odehrává. A rozhodně nechtěl aby si jeho kamarádi pošramotili svou šlechtickou pověst nějakou mladickou nerozvážností. Kdysi byl taky takový, ale po smrti své rodiny se velice změnil.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

BEZVADNÝ!!!

(MAJIKA158:), 6. 6. 2007 19:47)

Máte to moc pěkný, takový romantický. Tady budu chodit častěji, moc se mi to líbilo.:))))