WELCOME

Vyběhl jsem z křoví právě včas. Létající talíř začal pomalu stoupat a dveře se začínaly zasouvat.
Sakra!!! Zrovna ke konci služby.
Že jsem to hlášení vůbec přijal…
V běhu jsem namířil laserovou pistoli na vrchní okraj dveří.
Palcem jsem nastavil výkon na maximum a dvakrát rychle za sebou vystřelil.
Okraj dveří se zkroutil prudkým žárem a dveře se zastavily.
Talíř se zakymácel a začal se otáčet dokola.
Prudce jsem se odrazil a zachytil jsem se spodního okraje dveří. Pověsil jsem se za lokty.
Mimozemšťan sebou cukl a upřel na mě svoje obrovské černé oči.
„USTUP OD TOHO PANELU NEBO JE PO TOBĚ,“ vyslal jsem k němu varovnou myšlenku.
V obrovských černých očích jsem zahlédl údiv.
Palcem jsem stáhl výkon pistole na čtvrtinu a vystřelil.
Dlouhý štíhlý prst spadl na zem a z rány vystříkla nazelenalá tekutina.
Mimozemšťan zasyčel něco nesrozumitelného a ustoupil dva kroky dozadu.
Vztekle otočil ke mně svoji vejčitou hlavu a já cítil, jak se jeho myšlenka snaží probít přes moje paměťové bariéry: „PUSŤ SE!! UVOLNI PRSTY!!“
Znovu jsem vystřelil tentokrát na jeho nohu.
Z rány pod kolenem vystříkl gejzír tekutiny a mimozemšťan klesl na všechny čtyři.
Bolestivě zasyčel a snažil se udržet kontakt očima. Neuhnul jsem, vyslal jsem další myšlenku:
„NEZKOUŠEJ TO NEBO TĚ ROZSTŘÍLÍM NA SRAČKU…!!!“
Zarazil se a já zachytil jeho odpověď: „Ty ovládáš …??“ „JISTĚ!!“ „…Zůstaň kde jsi �“
Vyhoupl jsem se přes okraj a postavil na nohy. Nikdy jsem ještě nebyl uvnitř toho monstra.
Ze stěn vyzařovalo nažloutlé světlo a jinak bylo šero. Koukl jsem na hodinky.
No jasně!!
Už jsem mohl mít sepsané hlášení o průběhu dnešní služby a v klidu si dát doma sprchu.
A taková to byla klidná šichta.
Pomalu jsem do došel k ovládacímu pultu, ale moc jsem si nepomohl. V tom aby se čert vyznal.
Všiml jsem, že prst na jeho ruce téměř dorostl a rána na noze se zacelila. Docela mě polilo horko.
„Běž k pultu a přistaň,“ řekl jsem mu a poodstoupil jsem ke zdi.
Vykoukl jsem ze dveří, byli jsme asi třicet metrů nad zemí. ¨
Jo služba je někdy těžká, posteskl jsem si….
Ještě jsem stačil odskočit na bok a prudkým kopancem jsem odrazil útok mimozemšťana,
který snad třímetrovou vzdálenost překonal jediným obrovským skokem.
Jeho dlouhé prsty zachytily límec overalu a strhl mě sebou na zem.
Pevně jsem levou rukou sevřel jeho tenký krk a hlaveň pistole jsem mu opřel mezi oči.
Okamžitě mě pustil a roztáhl ruce. Nemají moc velkou sílu. Jejich síla je v umění používat telepatii.
Vsugerují ti cokoliv a pak jdeš za nimi jak ovečka.
Odvážejí lidi na svoji planetu, kde na nich dělají pokusy.
Prudce jsem ho postavil a mrštil s ním k pultu. Vyplivnul jsem za ním vzteklou myšlenku:
„POLOŽ TEN KRÁM NA TRÁVNÍK NEBO TI USTŘELÍM TU ZELENOU PALICI!!“
Třemi výstřely jsem mu rozšrotoval pravou ruku na kaši. S divokým ryčením se zhroutil k zemi.
„To na mě neplatí!!!“ Řval jsem už nahlas!!
Šílený vztekem jsem ho chytil zezadu za krk a mrštil s ním o stěnu.
Znovu jsem ho postavil a přistrčil k pultu.
Ovládl jsem se a vyslal znovu myšlenku:
„PŘISTAŇ NA TRÁVNÍK.“
Pahýl ustřelené ruky už zase přestal krvácet. Zdravou rukou pomačkal nějaká tlačítka.
Talíř se přestal otáčet a začal klesat k zemi.
Metr nad zemí se zastavil … „NÍŽ NEMŮŽU….,“ řekl, aniž se otočil.
Uvědomil jsem si že jsem vlastně talíř nikdy neviděl na zemi, ale vždycky jen pár metrů nad zemí.
„KDE JSOU LIDÉ?“ energicky jsem vyslal klíčovou myšlenku a přitiskl jsem mu hlaveň na temeno hlavy.
Cítil jsem, jak se začíná bát.
Přesně jak nás to učili ve škole. Když jsme se učili používat telepatii mezi sebou, naučíš se všecko.
Perfektně se bránit proti vniknutí cizí myšlenky, hlídat si svoje vědomí, používat energické myšlenky i mírné myšlenky, ale nikdy nepoznáš ten pocit vítězství, když má protivník strach.
Ve škole k tomu nebyl důvod. Říkali, až to přijde, poznáš to. A je to tu.
Odstoupil jsem dozadu pár kroků a zeptal se znovu: „KDE DRŽÍTE LIDI??“
Nečekal jsem na odpověď a střelil jsem mu mezi nohy. Břečka, což byla asi jeho krev, se rozstříkla na stěny.
Cuknul sebou, ale zůstal stát. Jeho prsty začaly klikat po ovládacím panelu.
Stěna přede mnou se začala s tichým bzučením zvedat nahoru.
Záblesk laseru ozářil na vteřinu celý talíř a prudká bolest mi projela paží až do mozku.
Pistol mi vypadla na zem. Rukáv overalu mi začal hořet a já zachytil letící myšlenky:
„ZABIJ HO!! DĚLEJ!!“
Okamžitě jsem padl k zemi a přes prudkou bolest v pravé ruce jsem po čtyřech pádil ke stojícímu mimozemšťanovi.
Chytil jsem ho za kotníky a podtrhnul jsem mu nohy.
Obrátil jsem se na záda a strhnul jsem ho na sebe. Další salva ho rozškubala na cucky.
Byl jsem celý pokrytý mazlavou zelenou sračkou.
Odhodil jsem na bok, co z něho zbylo a vyrazil jsem do protějšího rohu, směrem k pistoli.
Popadl jsem ji a odskočil jsem zpět za pult.
Zamířil jsem na nohy které jediné byly pod pultem vidět a mačkal spoušť.
Nepřestával jsem, zelená mazlavá sračka stříkala na všecky strany.
Pomalu jsem se zvedl, ležel tam bez hnutí a nohy měl po kolena rozstřílené.
V klidu jsem si opřel ruku s pistolí o hranu pultu a zamířil na hlavu…..
Dobrá práce… pochválil jsem se…
Zasažená ruka pálila jak oheň. Nebýt speciálního overalu…. jsem bez ní.
…….pomalu jsem kráčel chodbou dozadu hledal nějaké známky života. Zpozorněl jsem…

Před sebou jsem uslyšel tichý šepot…
NE!! Nebyly to cizí letící myšlenky, …….byl to tichý, teplý, obyčejný,…. lidský šepot…